Socka

Aneb ne všechno se v životě povede... Na Velikonoční "prázdniny" jsem si na sebe upletl bič. Rozhodl jsem se totiž běžet z Prahy zpět domů tzv Labskou stezkou (přesněji tedy její částí). Začátek jsem si naplánoval na čtvrteční poledne s tím, že celá trasa (cca 120km) mi měla zabrat přibližně 24 hodin a zpět domů jsem tak měl dorazit přibližně v čase pátečního obědu. Protože jsem si tenhle výlet naplánoval bez supportu, musel jsem si všechno jídlo a pití nést v batohu (což se ukázalo jako zcela jiná a mnohem náročnější disciplína) a po cestě rozumně plánovat zastávky tak, aby mi na dlouhou dobu nevyhládlo (a hlavně nedošlo pití). Se dvěma plně nabitými mobily, powerbankou, čelovkou (plus náhradní) a dalšími nezbytnostmi, jsem se tak většinu cesty musel potýkat s poměrně zásadní zátěží na zádech. Ale zkrátka jsem se rozhodl obětovat trochu toho pohodlí na úkor toho, aby mi později něco nechybělo. Bez supportu jsem zkrátka nechtěl nic ponechat náhodě a zbytečně riskovat... Za tím si mimochodem stojím. A je to jedna z mála věcí, kterou bych příště neudělal jinak... Co bych ale jinak udělal je, že bych lépe plánoval zastávky. Dvakrát se mi totiž stalo, že jsem dodatečné nákupy řešil doslova za běhu a v Kolíně se modlil, aby bylo jedno nejmenované nákupní středisko otevřené minimálně do 21:00, protože jinak by to pro mě znamenalo další kilometry navíc. A ty jsem rozhodně nepotřeboval. Až cca do Poděbrad se mi dařilo vcelku fajn a cesta ubíhala víceméně příjemně a bez problémů. První chybu jsem ale udělal ve chvíli, kdy jsem si nezkontroloval navigaci, která na mě přestala reagovat a já jsem v Poděbradech nepřekročil Skupici, čímž jsem si lehce zkomplikoval život pro dalších několik kilometrů. Ono se to sice nezdá, ale i 3-4 kilometry mohou na takové vzdálenosti znamenat například 30-60 minut rozdíl. Takové 2-3 chyby pak můžou vytvořit skutečně výraznou časovou prodlevu, která v konečném součtu bolí... Navigace mě dál místo na Velký Osek táhla skrz lesy, což se sice může zdát jako lepší alternativa, nicméně jak jsem měl později zjistit, běhat na jaře v noci na lesních cestách nebyl úplně ten nejlepší nápad (viz dále). Největší problémy mé cesty započali v Kolíně, kde jsem se ocitl v noci. Potřeboval jsem totiž doplnit palivo a tak jsem se vydal na místní čerpací stanici, za což mě navigace odměnila naprosto nečekanou zkratkou po vzoru filmu Sněženky a machři. Rozumějte, bylo to sice dál, ale za to horší cestou. Neptejte se mě, proč jsem se nevrátil k Labi. Myslím, že to byl souběh věcí. Jednak totální důvěra v navigaci a pak taky chybějící krev v mozku, protože veškerý můj krevní oběh se soustředil na to, aby udržel v provozu nohy. Každopádně to byla fatální chyba, která mě stála pravděpodobně dokončení cesty... Místo u Labe jsem se ocitl v takových dírách (místní prominou) jako Býchory nebo Jelen. To by se asi samo o sobě dalo přežít, kdyby součástí těchto lesních cest a porostů nebyli divočáci v období vychovávání mladých potomků. A když na Vás z hlubokého lesa někdy okolo 3-4 hodiny ráno vyběhne chrčící divočák po 14-15 hodinách na nohou, nechcete se mu úplně plést do cesty. Takže se snažíte najít jinou alternativu. Upřímně řečeno v tuhle chvíli už jsem jel tak trochu na autopilota a moc jsem nevnímal. Takže místo blíž k Labi jsem se vydal přesně na opačnou stranu. Což mi v konečném důsledku vůbec nepomohlo ani mentálně. V tu chvíli už jsem měl všeho tak akorát po krk a moje cesta se začala pomalu ale jistě blížit ke konci. Místo nějakých 30 kilometrů jsem se totiž motal stále okolo čísla 40 a to bylo značně demotivující. Čím víc vypadávala hlava, tím víc vypovídaly službu i nohy a jediné co jsem si v tu chvíli přál, byla horká vana a postel. Rozhodl jsem se tak dostat se do Týnce nad Labem a svou pouť z Prahy ukončit tam. Nemělo smysl dál riskovat. Navíc jsem neměl chuť řešit ani další doplňování zásob a ani další překážky v cestě. Při mé poslední štaci z Jelena na Týnec mě ovšem v lese (kde jsem hlavně v první řadě vůbec neměl být) čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení. A to pětice malých divokých prasátek, co si to po cestě začalo štrádovat přímo za mnou (nehledě na hlasitou muziku). Což opravdu nebyla dobrá zpráva, protože kde jsou malá prasátka, tam je někde taky "divoká svině", která na sebe nenechala dlouho čekat. A když jsem viděl, jak parádně jí to běhá (na rozdíl ode mě), tak jsem si chvíli vážně myslel, že se nakonec nedostanu ani do toho Týnce... Naštěstí se mi podařilo malou pětici zahnat zpět do lesa díky hůlkám, kterými jsem velice intenzivně třískal o sebe a se "starou" jsme vyhlásili počínající konflikt za ukončený. A já si mohl "užít" závěrečné kilometry v relativním zdraví. V Týnci na náměstí jsem si potom jako správný poustevník po probdělé noci lehl na lavičku, zdřímnul si a počkal na odvoz. Budiž mi tento výlet v mnoha ohledech poučením pro příště. Zvlášť co do plánování trasy! Část výbavy V dáli Jenštejn Zastávka u ohniště Brandýs nad Labem Cesta podél Labe Labe neznámo kde Trasa

Minulý víkend jsem se účastnil již několikátého turnaje CEYBL (Central European Youth Basketball League), tentokrát s kategorií U15, která v polském Ostrow Wielkopolski hrála o medaile, neb se dostala do finálového turnaje nejlepších 6 týmů. A to v konkurenci spousty slovenských, německých, polských a českých týmů. Namátkou například NH Ostrava, nejlepšího Polského týmu základní části UKS MOL Opole, nebo BK Inter Bratislava. Celkově se základní části účastnilo 30 klubů ze Střední Evropy. Do finále se pak probojovali kromě zmíněných Opole, Ostravy a BK Pardubice taky BCM Olomouc, Polské Žary a domácí Ostrow Wielkopolski. Závěrečný turnaj byl rozehrán ve dvou skupinách po 3 účastnících. První dva týmy potom postupovali do semifinále a týmy na třetích místech čekal dvou-duel o páté místo. Naši kluci se ve skupině potkali s domácími a následně s Opole. Naštěstí si postup prakticky vybojovali už v prvním duelu, kdy porazili domácí tým 98:68. Druhý duel ve skupině s Opole jsme pak nezvládli podle představ a to hlavně proto, protože domácím padlo v podstatě všechno. Zvlášť z "trojek". Ze skupiny jsme tak postupovali z 2. místa a to znamenalo, že v semifinále narazíme na vítěze skupiny B, kterým se stal suverénně klub NH Ostrava po dvou cca padesátibodových rozdílech. Bylo jasné, že nás čeká opravdu náročný duel. Zvlášť proto, protože NH Ostrava má zkrátka jeden z nejlepších mládežnických programů v republice. Ani my jsme nakonec v semifinále Ostravě vzdorovat nedokázali a ta si tak po dalším suverénním výkonu zajistila finále s BCM Olomouc, která v semifinále porazila o parník Opole. Čekal nás tak zápas o bronz, který by i tak byl obrovským úspěchem. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že turnaje se zúčastnilo 30 týmů a Opole nás v základní skupině porazili. Zápas o třetí místo začal poměrně vyrovnaně. Vytvořili jsme si sice mírný náskok, ale Opole se rozhodně nevzdávalo. Rozdíl mezi týmy v prvním poločase ovšem udělal hráč s číslem 15, náš Dominik Hodek. A to absolutně neuvěřitelným výkonem, když trefil 7 z 8 pokusů za tři body. Což je na téhle úrovni opravdu fantastický počin. A nebyly to žádné jednoduché střely. Jedna přišla například z rohu hřiště. Další pak téměř ze středového kruhu v poslední vteřině druhé čtvrtiny. Hlavně jeho zásluhou jsme tak do kabiny šli se 17ti bodovým náskokem 49:32! Z toho už se Opole nedokázalo oklepat a definitivní rozhodnutí přišlo ve 3. čtvrtině, kdy se náš náskok rozrostl už na 34 bodů a bylo jasné, že je po zápase. Zápas o bronzové medaile a velký úspěch nakonec dopadl v náš prospěch 87:53 a my jsme mohli slavit. CEYBL U15, 23. 3. 2025, 3rd place, UKS MOS Opole - BK VIVIDBOOKS Pardubice Semifinálový zápas s NH Ostrava Momentka ze zápasu o 3. místo Oslavy 3. místa Závěrečné foto se supportem Hlavní poděkování samozřejmě patří klukům a rodičům za skvělou podporu!

Už jsou to poměrně dlouhé měsíce, kdy jsem se naposledy vyzvracel na klávesnici a dal dohromady pár slov. Ne snad že by nebylo o čem psát, ale teď pro změnu víc mluvím. Čehož si můžete všimnout, jestliže jste u nás v Online Gymu. Videa mají své výhody a pochopitelně své nevýhody. Výhodou například je, že vyjádřit myšlenku netrvá hodiny a člověk může myšlenku rovnou demonstrovat. Nevýhodou je, že se sledující musí dívat na můj ksicht. Ale zpět k tématu... Trénink po Loňské Beskydské Sedmičce samozřejmě pokračuje dál. Neb cílů je spousta a na zahálku není čas. Přede mnou je spousta letních kilometrů. Pokud se všechno povede tak, jak plánuju, pravděpodobně mě čekají tři 100+ kilometrové běhy. Což za 6 měsíců není úplně málo. A tak jsme se s Térou v pátek na poslední chvíli rozhodli, vydat se vstříc Krkonošským kopečkům nastoupat nějaké ty metry. Byl to opravdu tak trochu hurá výlet. Detaily jsme doladili v pátek cca kolem pozdního odpoledne a už v sobotu ráno jsme byli na cestě. Plán byl veskrze jednoduchý. Já jsem se nechal z auta vyhodit na parkovišti v Jánských Lázních a vydal se vstříc nejvyšší hoře v ČR skrz Pec pod Sněžkou, odkud vyrážela stejným směrem Téra. Pokračovat dál jsme měli na Špindlerův Mlýn a nakonec zpět do Pece. Jelikož jsme ale vyrazili poměrně pozdě, museli jsme plán nakonec o několik kilometrů poupravit, neb ani jeden z nás jsme neměli čelovku a nechtěli jsme trávit sobotní večer kdesi uprostřed Krkonoš. Horská služba má navíc určitě spoustu starostí s Polskými turisty a nevím jak Téra, ale já nemám úplně ambice stát se "hvězdou" Televizních zpráv na TV Nova. To ale předbíhám... Z Jánských Lázních jsem vyrazil přibližně o půl jedenácté a vydal se rovnou vstříc prvnímu kopci. Na zádech batoh se 3 litry pití, dva plně nabité chytré telefony, nějaké to jídlo, náhradní oblečení (kdyby se to přeci jen náhodou podělalo), tejpy na bebíčka, hůlky a nějakej ten peníz. Trasa začala poměrně zostra. První přibližně hodinu jsem prakticky jen stoupal. Zvlášť třetí a čtvrtý kilometr jsem litoval, že jsem se do Krkonoš zkraje března vydal. Teplo, které nás poslední dny provází totiž se sněhem udělalo své a tak jsem se na trase, kde jsem se pohyboval, brodil hlubokým, mokrým a těžkým terénem. Odpovídá tomu i počáteční tempo, které jsem na prvních 4 kilometrech měl. Totiž cca 15 minut na kilometr. Odměna za nastoupané metry byla taková probíhaná skrz sjezdovky mezi lyžaři. Takže ano, byl jsem tam tak trochu za exota. 1.mp4 Kolem Pražské boudy jsem se vydal dolů do Pece k Javoru, kde jsem si na kluzké silnici lesem málem poprvé (a ne naposledy) rozbil držku. To všechno ale byla pochopitelně teprve taková rozcvička. Čekala mě cesta z Pece na Sněžku přes Růžovou Horu. 2.mp4 Nevím nakolik čtenář zná cestu na Sněžku skrz Růžohorky, ale zvlášť první část trasy v lese bylo dobrodružství samo o sobě. Zvlášť díky lidem, kteří cestovali společně se mnou. Já jako dokážu pochopit skutečně hodně, ale vydat se v zimě pěšky na nejvyšší horu Čech v teniskách a riflích je nad moje chápání. Zvlášť lesní cestou, kde pochopitelně díky nižší teplotě hrozí náledí... Když jsem se skrz tlupu turistů konečně vyškrábal na Růžohorky, měl v nohách dohromady asi 3 hodiny pohybu v horách, 14 kilometrů + cca 1200 nastoupaných metrů a před sebou závěrečné stoupání na Sněžku. Téra už tou dobou ze Sněžky "klouzala" dolů, zatímco mě tohle náročné brouzdání těžkým terénem teprve čekalo. Ty výhledy ale za tu námahu zkrátka stojí... 3.mp4 Po úspěšném vyškrábání se nahoru, už se stačilo za pomoci hůlek a řetězů bezpečně "slanit" dolů k Slezské boudě a pokračovat po hřebeni k Luční Boudě, kde čekala Téra a promyslet další kroky. Vypadalo to totiž, že původní trasu, která měla dohromady přibližně 36 kilometrů za světla stihnout nemůžeme. VID_20250308_220541.mp4 4.mp4 Po setkání jsme se tedy rozhodli se vydat od Luční Boudy místo na Špindlerův Mlýn rovnou do Pece přes Výrovku. Tam jsem nakonec neodolal a zpátky do Pece si dopřál zasloužený seběh jako takovou odměnu za dobře odvedenou práci. Celá trasa mně tak nakonec zabrala přibližně pět a půl hodiny, během kterých jsem nastoupal (a následně sestoupal) 1500 výškových metrů a odkroutil si 28.5 kilometru. A to se počítá.