Skupina Pohyb Hrou

Aneb 101 kilometrů, 5 600 nastoupaných a sestoupaných metrů, jeden den a jedna noc, déšť i slunce, radost i slzy.

Vezmu to hezky popořadě...

Příprava

Připravit se na 100 kilometrovej pochod v horách není úplně med, když za barákem nemáte zrovna Ještěd (nebo chatu někde v Krkonoších) a bydlíte asi na největší placce v Republice. Člověk tak pracuje s tím co má (časově, finančně apd...). Já jsem takticky zvolil běh a silový trénink. Ne snad proto, protože v Beskydech se do kopců běhá (směle do toho, pokud na to máte!), ale protože je třeba celej systém zatížit nějakým způsobem na/nad rámec toho, co ho čeká na trati. Takže pohyb v nízký intenzitě, pohyb ve vysoký intenzitě, pohyb po dlouhou dobu, přes noc, v náročným terénu atd. Člověk musí počítat s tím, že strašně zabrat dostanou lýtka, celý zadní řetězec (zadní strana stehen, zadek...), ohybače kyčle a ruce při pohybu do kopců (takže se vyplatí mít sílu v horní i dolní polovině těla). No a při seběhu dostanou na prdel hlavně kvadricepsy a kotníky, který musí utlumit nárazy. Pohybovej aparát jako celek dostane brutálně zabrat a je třeba ho na to připravit po všech stránkách.

Do toho se člověk nevyspí. Čekají ho teplotní rozdíly, vítr na vrcholech. Nějaké to kilo navíc na zádech (minimálně voda na cestu se hodí). S tím vším je třeba počítat. Je taky třeba vědět, jak člověk reaguje na diskomfort, aby ho cestou nezaskočily vlastní myšlenky a emoce, protože někde vzadu v hlavě se bude (zvlášť v druhé polovině závodu) vkrádat myšlenka na ukončení na každé občerstvovačce a pod každým dalším kopcem...

Netvrdím tím, že v Beskydech bude člověk nutně trpět. Ono to hodně souvisí s tím, na co má a na co reálně jde (v tom může být rozdíl i několika hodin), ale pokud se chce zmáčknout, bude to velmi pravděpodobně bolet (jako ostatně každej jinej výkon na hranici sil).

Můj běžecký objem přitom není žádná velká sláva. Od ledna 100km +/měsíc. Dvoustovku naběhaných kilometrů za měsíc jsem před B7 nepokořil ani jednou. Když se mi zadaří běžet třikrát v týdnu, je to skoro na oslavu. Střední běhy někde kolem 2-5 hodin bych spočítal možná na prstech obou rukou. Buď jsem tak běhal se psem (max 10-15km), nebo nesmysly (čti ultra 50km a víc). Za to silovému tréninku jsem se věnoval asi nejvíc za celou dobu, co běhám. To a několik velmi dlouhých a náročných tréninků po Republice mě pravděpodobně zachránilo. Člověk totiž několik ultra-výkony nasbírá zkušenosti. Ví kolik toho asi tak potřebuje sníst. Vytrénuje svoje zažívání k přijímání potravy i během výkonu. Ví, že jedna noc bez spánku ho nerozstřelí. Ví, co ho probere. Ví, co na něj zabírá a co ne. Ví, co mu může potenciálně způsobit problémy a jak je řešit. Tohle jsou zkušenosti k nezaplacení, které ve výsledku můžou hrát roli už jen z hlediska dokončení celé trasy.

Není přitom třeba z toho dělat raketovou vědu. Stačí si uvědomit, co člověk potřebuje natrénovat a ono to jde i s relativně nízkým objemem práce ("train smart!"). Na B7 každého z principu čeká noc, takže si musí být člověk jistý, že to bez spánku chvíli vydrží a měl by si být relativně dobře vědom toho, co ho v případě potřeby nakopne (a z čeho se zároveň ideálně neposere a nepobleje). Každého čeká pár kopců nahoru i dolů, takže trénovat nohy, horní polovinu těla i střed. Obecný silový trénink, kde je dřep, kyčelní ohyb, tah, tlak, rotace. Klasika... Trénovat seběhy. Dělat plyometrii (skoky). Vyšlápnout pár kopců. Zkoušet různou výbavu (někomu třeba sedí kompresky, někomu ne) a mít základní představu o tom, co bude potřebovat a co je dobrý nepodcenit (například boty, ponožky), nebo kde mu to "drhne" (kde a čím se mazat a co zalepit, aby z toho nebyl předčasnej konec závodu kvůli puchýřům atp...). Dostatečně jíst (hlavně cukry) a pít (vodu a doplňovat ionty). Vědět, jestli budu spoléhat na svůj support tým, vlastní zásoby, nebo občerstvovačky. A podle toho se zařídit, co všechno brát s sebou v batohu. Uvědomit si svoje vlastní limity, slabý stránky a naopak přednosti a silný stránky (pokud vím, že mi v sebězích trpí kolena, nenechám se strhnout davem a půjdu si svoje, abych vydržel). Nastudovat trochu trasu a pravidla (aby mě v Ostravici nepřekvapilo, že jsem teprve v půlce). A tak dále... Vypadá to možná složitě, ale v zásadě je to pár základních věcí, který je dobrý neignorovat a ono to půjde...

Zajímavá otázka je, jestli je na B7 třeba běhat?

Já jsem přesvědčen že není. Ale nebude stačit ani chůze po rovince (teda pokud nechodíte pravidelně třeba se závažím na zádech). Ten systém je (jak už jsem zmiňoval) třeba zatížit na/nad rámec toho, co po něm budeme chtít v samotným výkonu. Běh je určitě super, protože zatíží kardiovaskulární systém a na pohybovej aparát působí síly v násobcích vlastní váhy. Stejně tak ale může být super chodit po horách a doplňkově do gymu, nebo na kruháče (mrk mrk). A stejně tak může být super chodit se závažím a k tomu plavat. Těch cest je hodně. Dokážu si představit, že celoživotní horal se nám všem nížinným typům vysměje, co to tady řešíme za chujoviny. Jenže to je prostě jinej lifestyle. My si holt musíme poradit oklikou a tu zátěž vymyslet jinak...

Den závodu (Aneb předstartovní horečka)

Já se přiznám, že jsem typ člověka, co je radši někde zbytečně dřív, než jentaktak. Na start do Třince jsme se tak vydali zhruba 11 hodin před samotným startem s tím, že náš support (řidič Vláďa a medik Jana) měl ubytování ve Frýdlantu nad Ostravicí. První cesta vedla k akreditaci, kde jsme zhruba po čtvrté hodině odpoledne vyzvedli čísla. Jeli ubytovat support, zkontrolovali věci, poseděli v restauraci a cca v 19:00 (čtyři hodiny do startu) se šli navečeřet. Stejně jako loni jsme zvolili Eco Burger v Třinci (jak jsem zmiňoval, já můžu běžet na cokoliv). Po večeři v klidu kafčo a cca 2 hodiny do startu se převléknout. Vzhledem k tomu, že start byl nplánován tentokrát až na 23. hodinu, celkem nemile mě zaskočilo, že místo adrenalinu se dostavila spíš předstartovní únava. Možná i vzhledem k tomu, jak hektických 10 dní před startem jsem měl (pracovně), tak jsem se vlastně vůbec nedostal do závodní nálady. Tak jako tak jsme ale hodinu před startem stáli na atletickém ovále Třineckého městského stadionu a čekali na start 16. Beskydské Sedmičky.

Závod

Mým plánem A bylo tentokrát absolvovat závod ideálně pod 20 hodin. Plánem B osobní rekord (23:08) a minimem bylo absolvování celého závodu.

Po zkušenostech z minulého roku jsem se tentokrát postavil odhadem někam doprostřed startovního pole a ne na jeho konec (pořád to bylo málo, ale rozhodně lepší, než minule), abych na stadionu netrávil tolik času. Prvních cca 5 kilometrů z Třince pod Javorový jsem běžel. Což byla druhá novinka, kterou jsem po minulé zkušenosti zavedl a tak jsme hned od začátku získal na svůj loňský čas docela značný náskok. Až na vytrvalý déšť šlo všechno jako po másle. Na první občerstvovačce v Řece jsem byl za necelých dvě a čtvrt hodiny, rychle doplnil vodu, napil se ionťáku a pokračoval do dalšího stoupání na Příslop. Následoval další seběh k občerstvovací stanici Morávka a druhá výšlap na druhou "tisícovku" na Travný. Tam někde okolo 2. hodiny ranní ustal déšť. Což byla příjemná změna. I vzhledem k tomu, že na vrcholech bylo chladněji a trochu větrno.

Po seběhu dolů do Krásné bylo třeba doplnit krom tekutin i dostatek energie, protože před námi byla oproti loňsku změna trasy. Místo výšlapu na Kykulku, seběhu do Malenovic a teprve poté dalším výstupu na Lysou, nás přes Kykulku čekala rovnou právě Lysá Hora. Takže poměrně dlouhý a táhlý výstup bez možnosti občerstvení. Upřímně tahle změna mě (narozdíl od té následující) nějak nevadila. Pořadatelé nás touhle změnou sice připravili o jednu možnost občerstvení, ale taky o kratší, za to ale mnohem strmější výstup na Lysou Horu.

Po výstupu na nejvyšší bod Beskyd jsem zjistil, že na loňský čas mám náskok zhruba 2 hodiny. Což sice nebylo dost na čas pod 20 hodin, ale bylo to minimálně povzbuzující. Příjemným zjištěním pak bylo, že i když nohy po 40 kilometrech dostaly zabrat, stále bylo možné absolvovat seběh do půlky trasy, která se nachází v Ostravici.

Stejně jako loni jsem se tady nechtěl příliš zdržovat. Považuju tuhle občerstvovací stanici za takovou malou past. Mimo jiné je tam k dispozici káva i polévka a dokážu si představit, že rozsedět se na delší dobu není problém. Přesto jsem na Ostravici udělal jednu chybu. Možná zásadní. Při odchodu jsem totiž telefonoval s Térou a diskutoval její progres po trati a stav, přičemž jsem si zapomněl vzít hůlky. Nevracel jsem se sice nějak závratně daleko, ale 10 minut mě tahle anabáze stála. Což se v konečném součtu ukázalo jako dost i z hlediska mé motivace...

Každopádně pokud někde začíná B7, je to po první polovině. To všechno do té doby je taková rozcvička. Nebo chcete-li demoverze. Ta pravá nefalšovaná zábava začíná dál. Cestou na Smrt (rozuměj Smrk). Dlouhý asi osmikilometrový výšlap se zhruba 800 metrovým převýšením s horní hodně technickou pasáží po kamenech a kořenech, který otestuje závodníkovo tělo i ducha. Ze Smrku se pak navíc podobně úmorně klesá dolů do Čeladné a to už má člověk v nohách necelých 70 kilometrů. A to je znát... I tady jsem ale dokázal oproti loňsku zrychlit. Zejména proto, protože jsem absolvoval až na horní pasáž celý seběh. Loni už jsem touhle dobou na B7 kopce nahoru i dolů "jen" chodil...

Jestli je Smrk náročný, pak následující kilometry nejdou nazvat jinak, než procházkou středem pekla. Čertův Mlýn, nebo jak tomu pracovně říkám Satanova Řiť je od pořadatelů závodu podle mě cílená šikana. Zlatý hřeb programu. Po bezmála 70 kilometrech naprosto brutální BDSM praktika. Začíná to celé sice nevinně, ale jakmile dojdete pod "hlavní část", víte, že tady se bude lámat chleba. Tady platí, že Čerťák nejde popsat. Ten se musí zažít. A když ho přežijete, tak víte, že teď už asi přežijete všechno (byť letošní finišeři nad 23 hodin by možná nesouhlasili).

Když Čertův Mlýn ve zdraví (mentálním i fyzickém) absolvujete, ještě chvíli úplně nemáte vyhráno. Je potřeba "slanit" z Pusteven na Ráztoku. To slovo "slanit" píšu záměrně. Ta nevinně vypadající a krátká cesta dolů po 3/4 trasy i v suchu nepříjemně klouže a není těžké tam spadnout (což se mi mimochodem letos poštěstilo). Takže bacha. "Vyhráno" je až v Ráztoce...

Z Ráztoky je třeba dostat se ještě na Radhošť a to je zase podle mě taková odpočinková část trasy. Jakkoliv neuvěřitelně to může po 80 kilometrech znít. Radhošť prostě za mě není nějak extra náročná. Neříkám, že je to procházka alejí. Je to pochopitelně další stoupání a další klesání. Po spoustě, spoustě kilometrech a hromadě nasbíraných výškových metrech. Ale Je tam vlastně jen jeden horší úsek lesem. Dá se to přežít. Stejně jako následující seběh na Pindulu. Nohy bolí. To jo. Příjemné to není. Ale je to takové akceptovatelné. Navíc konec se blíží. Člověk začíná vidět na konec tunelu a možná i proto je mi Radhošť celkem sympatická. Vlastně asi nejvíc z celé trasy... Bohužel někde tam mi začalo docházet, že na čas 20 hodin by bylo třeba ještě výrazně zabrat a sil přitom rychle ubývalo... Přede mnou přitom byl ještě finiš. Závěrečný double. Malý a Velký Javorník.

Nebýt této úpravy trati, 20 hodin bych dal (obrazně řečeno) v suchým triku. Bohužel (nebo bohudík) se pořadatelé rozhodli, že aby nám nebylo líto toho lehčího výstupu na Lysou Horu (viz o několik odstavců výše), přidají nám na závěr takovou perličku. Místo výstupu na Velký Javorník a následného sesuvu (tomu už se jinak ani říkat nedá) do cíle, udělají takový plot twist. Nechají nás absolvovat výstup na Malý Javorník, následně nás nechají sestoupat do Padolí (což je naprostej konec světa) a opětovně nás nechají vystoupat na Velký Javorník. Teprve potom následuje závěrečný sestup do Frenštátu...

Hele takhle, já nemám nic proti změnám. Nemám ani nic proti zachování náročnosti trati. Ale teď si představte, že máte v nohách 90 kilometrů, vyšlápnete si na Malý Javorník, slyšíte hudbu z náměstí ve Frenštátě, vidíte před sebou rozhlednu na Velkém Javorníku a následně musíte další 2 kilometry dolů do úplný prdele a pak se z tý prdele zase šplhat nahoru do kopce... Jako kulantně řečeno, nebyl sem v tu chvíli rád na světě. A nebyl jsem evidentně sám... Chudáci všichni ti dobrovolníci na občerstvovačce v Padolí, kteří si museli vyslechnout spoustu zajímavých poznámek o tom, co všechno je na téhle změně úplně špatně... Nevim jak před námi a po nás (myslim, že tam to bylo ještě o kus horší díky počasí), ale když jsem se nacházel v Padolí já a skupina spolutrpitelů, byla to sdílená terapie lidí trpících úzkostmi. Mix nasrání, bezmoci a hysterie. A nešlo z ní jinak, než po svých do kopce. V Padolí totiž na signál nenarazíte. Nechci se nikoho dotknout, ale podezřívám místní, že si tam rozdělávají oheň křemenem, dorozumívají se posuňky a největším vynálezem je pořád prak.

Ale dost bylo srandy. Já se přiznám, že čas na 20 hodin jsem vzdal už na Pinduli. Takže posledních cca 11 kilometrů byl pro mě očistec. Moje jediná motivace byla dojít. Věděl jsem, že v cíli budu rychleji, než posledně, ale na plán A to stačit nebude. Takže jsem si poslední úsek opravdu neužil. Moje cesta v druhé polovině trati by se dala nazvat jako cesta smrti, středem pekla, očistcem, ale nakonec došlo i na to vykoupení. Po 20 hodinách a cca 15 minutách jsem se totiž konečně ocitl ve Frenštátě a mohl si užít závěrečný kilometr, běh po červeném koberci, shledání s Térou, support týmem, medaili, fotku, zaslouženou zmrzlinu a cestu domů.

Bohatší o další zážitky a zkušenosti, které snad zužitkuju v dalším roce. Možná i při další B7. Uvidíme...

Shrnutí

Každopádně i přes všechny ty pekelný stavy, bolest a myšlenky jako: "Za dalším kopce na to už fakt jebu!" můžu s naprosto klidnou tváří tenhle horskej ultratrail na 100% doporučit všem, kdo rádi chodí po horách, běhají a mají rádi závodní atmosféru. Beskydská Sedmička má unikátní kouzlo, kterým Vás stáhne a nepustí...

Na závěr nezbývá než poděkovat support týmu a všem za podporu! 🙏