Ultra v Jeseníkách
Aneb čtvrtý měsíc v řadě a čtvrtá trasa 50+ (v kilometrech).
V rámci tréninku na druhou Beskydskou Sedmičku tentokrát ukazovák padl na Kouty nad Desnou, odkud jsme společně s Térou vyrazili směrem na Keprník a dál na Praděd a Dlouhé Stráně. Já jsem zvolil cca 60 kilometrů dlouhou trasu s přibližně 2 500 metry nahoru a následně dolů. Téra měla podle plánu jít maraton. Což nám podle výpočtů mělo zabrat hrubým odhadem stejně času (+- 10 hodin).
Spoiler alert - Zcela nečekaně to nevyšlo.
Plán byl vyjít v 8 ráno a vrátit se tak za světla. Proto jsme nebrali ani čelovky, ani power banku, bo taková krátká procházka v Jeseníkách nás nemůže zaskočit, ne?! Situace se nám ale začala lehce komplikovat už v autě. Místo v osm jsme vyráželi až o hodinu později. Mno nevadí... hodina sem, hodina tam...
Z Koutů jsme krátce po deváté hodině ranní vyrazili společně směr Keprník s tím, že Téra se měla oddělit zkratkou na Točník a já vyrazit směr první vrchol Jeseníků. Potkat jsme se pak měli někde cestou na Praděd. Nápad dobrý, provedení horší... Po cestě jsme se sice oddělili moc pěkně, ale na úplně jiném rozcestí. Takže zatímco já zdolával Keprník a Šerák, Téra teprve hledala správnou cestu na Točník. Následkem toho jsme se potkali o několik kilometrů (a hodin) dřív, než bylo v plánu. Nebyl to nepřekonatelný problém, ale komplikace to byla...
Po seběhu z Keprníku a Šeráku následovala nudnější pasáž směr Filipovice po cyklostezce. Za to modrá stezka před Bělou směrem ke Švýcárně stála za to! Nádherná příroda Jeseníků, technický terén, kopec jako kráva = ideální trénink!
Po výšlapu na Švýcárnu následoval pochopitelně Praděd, kde jsem potřeboval doplnit tekutiny.
Protože počasí nám příliš nepřálo, nahoře jsem se příliš nezdržoval a mazal dolů Divokým dolem, abych si "užil" poslední výstup na Dlouhé stráně. Abych nemusel šlapat po silnici, zvolil jsem trasu po zelené přes Jestřábí vrch a okolo Vřesníku.
Odtud už nezbývalo nic jiného, než seběhnout cca 7 kilometrů dolů po sjezdovce zpět do Skiareálu Kouty nad Desnou (a sejít se s Térou). Což se lehko řekne, ale po 50 kilometrech hůř dělá. Co Vám budu povídat, bolelo to hrozně...
Po deseti a půl hodinách jsem byl skutečně rád, že jsem konečně dorazil do cíle.
Pravé dobrodružství ale nastalo až po doběhu, kde mělo dojít k setkání s Térou. Ta sice měl do konce cca 3 kilometry, ale jedno špatné odbočení u Tetřeví chaty způsobilo lehkou paniku na obou stranách. Já s vybitým telefonem nakonec čekal v cíli 3 hodiny a Téra se vracela ze sjezdovky po 47 kilometrech úplně vyčerpaná po tmě, čemuž jsme se za každou cenu chtěli vyhnout, neb jsme byli bez vybavení a čelovek. Do toho nás čekala ještě dvou a půl hodinová cesta autem.
Nakonec ale všechno dobře dopadlo a bez újmy jsme se vrátili domů. Předposlední trénink v horách a poslední trasu delší než maraton máme za sebou. Teď už jen připravit plán a tělo na B7, doléčit provozní šrámy a doufat v nejlepší. 💪✌️
