Medleton 2025
Aneb 36 hodin kroužení...
Když jsem před několika lety běžel okolo našeho rybníku v Medlešicích u Chrudimi svůj první maraton (naboso), ještě jsem ani zdaleka netušil, kolik kilometrů okolo něj v následujících letech nakroužím...
Jen tak od oka se to číslo bude blížit 400 kilometrům a to nepočítám tréninky.
Ten maraton mi tenkrát (pokud si dobře vzpomínám) zabral asi necelých 6 hodin, takže další logickou (pokud do toho tedy vůbec chceme tahat něco jako logiku) metou se stalo 12 hodin. Pokračoval jsme 24 hodinami. A letos tuhle anabázi protáhl na celých 36 hodin.
Proč? Protože proč ne?!
Někdo rád obráží fesťáky a já se zase rád hýbu a jím. Ultramaraton je prostě aktivita, kde jdou tyhle dvě věci spojit velmi efektivně dohromady. Apropo když už jsme u toho jídla, pokusil jsem se stravu plus minus trackovat a došel jsem k následujícím číslům (berte je orientačně):
Kalorií přijato (během pátku a soboty): cca 8 500 kcal
Sacharidy: cca 1200 gramů
Tekutiny: Cca 18 litrů vody
Ale zpět na začátek...
Letos se nás sešlo 8 dobrodruhů. Zvolit si mohli 12, 24 a 36 hodin. A tak jako spravedlivě a hezky jsme se rozprostřeli do dvojic až trojic. V pátek v 9 ráno jsme se každopádně sešli 2 (asi chápu proč) a vyrazili vstříc nejdelšímu vytrvalostnímu výkonu v našich životech.
Začátek, jak to tak bývá, byl plný optimismu. Oproti loňsku nám výrazně víc přálo počasí. Ne snad co do teploty (tuším bylo okolo 25 stupňů), ale hlavně tím, že do nás konstantně nepralo slunce. Takže cesta tak jako příjemně utíkala (jakkoliv blbě to v kontextu cca 275 metrového okruhu zní). První dvanáctihodinovka proběhla bez jediné krize a to až tak dobře, že jsem si připadal, že mě letos nezastaví nic (běžci tento bláhový stav jistě dobře znají). Na páteční večer navíc letos připadl firewalking a ono to prostě šlape jinak, když je okolo rozruch a něco se děje. Přes den se na nás navíc tu a tam někdo přišel podívat, takže prvních takových zhruba 15 hodin to bylo pestré a svým způsobem zábavné.
První výzva přišla ale pochopitelně v noci. Ticho, tma a člověk se začne potýkat sám se sebou, vlastními myšlenkami a pocity, kterým není úniku. Mně osobně se ale v noci (asi i vzhledem k nasbíraným zkušenostem) pohybuje dobře, takže ani tam to pro mě v zásadě nebyl až takový problém. Byť někteří spoluchodci a běžci si chodili zdřímnout, čemuž se nedivím...
Pokud ale něco nenávidím, jsou to brzká rána a dopoledne po probdělé noci. A nejinak tomu bylo i při téhle výzvě. Jedna věc je, že po plus minus 24 hodinách už člověka fakt bolí nohy. Jako že hodně! Druhá věc je, že se začíná projevovat nedostatek spánku. V kombinaci s lehkým deštěm se pak dokáží tyhle tři věci proměnit v monstrózní problém. Je to stav někde na pomezí totálního zmaru, šílenství, hysterie a křišťálově čistýho utrpení. Celýmu systému se nechce. Už nikam. Ani na další posranej krok. Mozek nedokáže vyplodit souvislou větu, která by dávala smysl. Nohy bolí tak, jako kdyby byly po kolena v ledový kádi. Oči vidí věci, který nejsou. A vy víte, že před sebou máte třeba ještě dalších 10 hodin. A že pokud chcete splnit cíl, který jste si dali, budete muset vstát, udělat další krok, dojít další kolo, další kilometr, další hodinu. A pak znova, znova, znova a znova...
A stejně jako ta euforie ze začátku, i tohle nakonec přejde a člověk se dostane do fáze smíření. Nepřestane to bolet. Nezačne to bejt lepší. Únava nepřejde. Jen to prostě akceptujete. Smíříte se s tím a prostě jdete dál, dokud nezazní pomyslnej gong, kterej ohlásí konec. To je celý.
Tuhle osobní výzvu nakonec dopajdalo do konce 7 z nás. S různými časy a různým počtem kilometrů. Několik z nás si udělalo "osobák". někdo šel poprvé 24 hodin. Někdo poprvé pokořil hranici 100 kilometrů. Někdo poprvé přes noc. A možná jsme vůbec jediný lidi v Republice, co dohromady našmajdali 665 kilometrů na ovále, co má zhruba čtvrt kilometru.
Ale to vlastně není zase tak důležitý.
Důležitý jsou zážitky, zkušenosti a to, že jsme se o sobě něco dozvěděli a možná i naučili.
Nakonec nezbývá než poděkovat Všem za podporu. Za rok se uvidíme zase!