Aneb ne všechno se v životě povede...
Na Velikonoční "prázdniny" jsem si na sebe upletl bič. Rozhodl jsem se totiž běžet z Prahy zpět domů tzv Labskou stezkou (přesněji tedy její částí). Začátek jsem si naplánoval na čtvrteční poledne s tím, že celá trasa (cca 120km) mi měla zabrat přibližně 24 hodin a zpět domů jsem tak měl dorazit přibližně v čase pátečního obědu. Protože jsem si tenhle výlet naplánoval bez supportu, musel jsem si všechno jídlo a pití nést v batohu (což se ukázalo jako zcela jiná a mnohem náročnější disciplína) a po cestě rozumně plánovat zastávky tak, aby mi na dlouhou dobu nevyhládlo (a hlavně nedošlo pití). Se dvěma plně nabitými mobily, powerbankou, čelovkou (plus náhradní) a dalšími nezbytnostmi, jsem se tak většinu cesty musel potýkat s poměrně zásadní zátěží na zádech. Ale zkrátka jsem se rozhodl obětovat trochu toho pohodlí na úkor toho, aby mi později něco nechybělo. Bez supportu jsem zkrátka nechtěl nic ponechat náhodě a zbytečně riskovat...
Za tím si mimochodem stojím. A je to jedna z mála věcí, kterou bych příště neudělal jinak...
Co bych ale jinak udělal je, že bych lépe plánoval zastávky. Dvakrát se mi totiž stalo, že jsem dodatečné nákupy řešil doslova za běhu a v Kolíně se modlil, aby bylo jedno nejmenované nákupní středisko otevřené minimálně do 21:00, protože jinak by to pro mě znamenalo další kilometry navíc. A ty jsem rozhodně nepotřeboval.
Až cca do Poděbrad se mi dařilo vcelku fajn a cesta ubíhala víceméně příjemně a bez problémů. První chybu jsem ale udělal ve chvíli, kdy jsem si nezkontroloval navigaci, která na mě přestala reagovat a já jsem v Poděbradech nepřekročil Skupici, čímž jsem si lehce zkomplikoval život pro dalších několik kilometrů. Ono se to sice nezdá, ale i 3-4 kilometry mohou na takové vzdálenosti znamenat například 30-60 minut rozdíl. Takové 2-3 chyby pak můžou vytvořit skutečně výraznou časovou prodlevu, která v konečném součtu bolí...
Navigace mě dál místo na Velký Osek táhla skrz lesy, což se sice může zdát jako lepší alternativa, nicméně jak jsem měl později zjistit, běhat na jaře v noci na lesních cestách nebyl úplně ten nejlepší nápad (viz dále).
Největší problémy mé cesty započali v Kolíně, kde jsem se ocitl v noci. Potřeboval jsem totiž doplnit palivo a tak jsem se vydal na místní čerpací stanici, za což mě navigace odměnila naprosto nečekanou zkratkou po vzoru filmu Sněženky a machři. Rozumějte, bylo to sice dál, ale za to horší cestou. Neptejte se mě, proč jsem se nevrátil k Labi. Myslím, že to byl souběh věcí. Jednak totální důvěra v navigaci a pak taky chybějící krev v mozku, protože veškerý můj krevní oběh se soustředil na to, aby udržel v provozu nohy. Každopádně to byla fatální chyba, která mě stála pravděpodobně dokončení cesty... Místo u Labe jsem se ocitl v takových dírách (místní prominou) jako Býchory nebo Jelen. To by se asi samo o sobě dalo přežít, kdyby součástí těchto lesních cest a porostů nebyli divočáci v období vychovávání mladých potomků. A když na Vás z hlubokého lesa někdy okolo 3-4 hodiny ráno vyběhne chrčící divočák po 14-15 hodinách na nohou, nechcete se mu úplně plést do cesty. Takže se snažíte najít jinou alternativu. Upřímně řečeno v tuhle chvíli už jsem jel tak trochu na autopilota a moc jsem nevnímal. Takže místo blíž k Labi jsem se vydal přesně na opačnou stranu. Což mi v konečném důsledku vůbec nepomohlo ani mentálně. V tu chvíli už jsem měl všeho tak akorát po krk a moje cesta se začala pomalu ale jistě blížit ke konci. Místo nějakých 30 kilometrů jsem se totiž motal stále okolo čísla 40 a to bylo značně demotivující. Čím víc vypadávala hlava, tím víc vypovídaly službu i nohy a jediné co jsem si v tu chvíli přál, byla horká vana a postel. Rozhodl jsem se tak dostat se do Týnce nad Labem a svou pouť z Prahy ukončit tam. Nemělo smysl dál riskovat. Navíc jsem neměl chuť řešit ani další doplňování zásob a ani další překážky v cestě.
Při mé poslední štaci z Jelena na Týnec mě ovšem v lese (kde jsem hlavně v první řadě vůbec neměl být) čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení. A to pětice malých divokých prasátek, co si to po cestě začalo štrádovat přímo za mnou (nehledě na hlasitou muziku). Což opravdu nebyla dobrá zpráva, protože kde jsou malá prasátka, tam je někde taky "divoká svině", která na sebe nenechala dlouho čekat. A když jsem viděl, jak parádně jí to běhá (na rozdíl ode mě), tak jsem si chvíli vážně myslel, že se nakonec nedostanu ani do toho Týnce... Naštěstí se mi podařilo malou pětici zahnat zpět do lesa díky hůlkám, kterými jsem velice intenzivně třískal o sebe a se "starou" jsme vyhlásili počínající konflikt za ukončený. A já si mohl "užít" závěrečné kilometry v relativním zdraví.
V Týnci na náměstí jsem si potom jako správný poustevník po probdělé noci lehl na lavičku, zdřímnul si a počkal na odvoz.
Budiž mi tento výlet v mnoha ohledech poučením pro příště. Zvlášť co do plánování trasy!
