Půlmaraton Pardubice

autor: | 13 Říj 21

Aneb o tom, jak jsem v dubnu 2018 běžel svůj první půlmaraton

Zaprvé chci říct, že jsem vážně neměl moc daleko k tomu, abych vůbec neběžel. Ještě v sobotu ve tři ráno mi nebylo vůbec do tance. Od úterý jsem ležel v posteli, měl sem rýmu, většinu dne teploty, bolela mě hlava a ačkoliv se to časem zlepšovalo, na konci pátečního dne jsem se necejtil zrovna jako superman.

Dokonce jsem jeden den zvažoval i to, že nasadim plán B a prostě si udělám takovej soukromej “závod” ve chvíli, kdy se mi uleví. Nakonec ale převážil slib a já si řekl, že odstoupit můžu během závodu vždycky. V tu chvíli jsem ale v podstatě úplně zavrhnul možnost zaběhnout celou trasu pod dvě hodiny a hlavním cílem se stalo “dokončit a přežít”.

Abych dlouho nezdržoval, tak se vrhnu rovnou na den půlmaratonu.

Už večer před závodem mi bylo jasný, že ráno bude potřeba se otestovat a tak jsem rozcvičku, kterou normálně dělám před během (taková atletická abeceda), zařadil před snídani. Po 4 dnech bez paprsku sluníčka a pokusu o cokoliv, co připomíná pohyb, si to situace žádala. S trochou problémů jsem se celkem slušně rozhýbal, ale nějak zvlášť dobře jsem se necejtil. Vzal jsem to, jak je ostatně mým dobrým zvykem, s notnou dávkou sarkasmu, nasnídal se a jelo se.

Detaily typu vyzvednutí čísla, horko v Pardubicích a tak dále vynecháme. Snad jen jedna věc stojí za zmínku před samotným startem. Měl jsem v plánu se šetřit a to ideálně až do samotnýho začátku. Leč, když jsem se podíval na svoje “hodinky”, ukázaly cca 8 tisíc kroků (a kdo je má, ví možná, že nachodit 8 tisíc kroků je pro běžnýho člověka často celkem nemožný skrz celej den, natož za dopoledne). Takže tam moje příprava celkem vzato nějak selhala. 🙂

No, ale zpátky na start. Natlačíte se do koridoru, kde je s váma dalších zhruba 1200 lidí, čekáte na výstřel z pistole, pak chvíli jdete, než se dostanete ven z koridoru a pak už běžíte. Kdo jste nikdy půlmaraton neběžel a neběželi jste ani třeba jeho polovinu, tak pro ty máme informaci. Poběžíte dlouho. Osobně jsem tušil, že poběžim něco přes dvě hodiny, ale je úplně klidně možný, že jestli netrénujete, poběžíte i ty 3.

A vůbec, jestli jste netrénovali, nechoďte tam. Nejen, že se budete během toho nudit, ale budou vás bolet nohy a určitě je víc mnohem zábavnějších aktivit, který se dají v sobotu na slunci provozovat, než běžet po betonu s dalšíma stovkama stejně švihlých pitomců 21 kilometrů.

Po startu jsem měl v plánu se zhruba na 6. kilometru potkat s Térou, která mi měla dát napít, případně najíst a já jsem jí měl říct, jestli zvládnu dalších 5 kiláků, nebo je mi tak, že na to kašlu. Překvapivě to šlo. Ve výsledcích mám napsáno, že prvních 5 kiláků jsem zaběhl za 28:01. Takže čas kolem 5:36 na kilák. Not bad…Hned zkraje jsem zachytil takovej dobrej pár, kterýho jsem se držel a jejichž tempo mi vyhovovalo. Nějak jsem to nepřepálil, dokonce se neozvala ani rýma a tak bylo prvních 5 kiláků jako dar z nebe.

Pokud byl tenhle první úsek v pohodě, druhej byl snad ještě lepší. 10. kilometr podle výsledků na čas 56:12. Tím pádem jsem dokázal držet tempo a navíc mi to celý dělalo fakt dobře. Říká se, že při závodě člověk musí bojovat s hlavou. Chápu, že pro špičku a pro fakt dobrý běžce to tak asi je, já to měl ale naopak. V tréninku běží člověk sám a jediný, co ho doprovází, je právě hlava. A tý se někdy nechce. Tady je ale vždycky co dělat. Můžete zachytávat tempo někoho před váma, dívat se po ostatních běžcích, dívat se po lidech, někdo vám sem tam zamává, jinej povzbuzuje, pak jsou občerstvovačky. Celý je to mnohem pestřejší a já si to zamiloval.

Když jsem se znova potkal s Térou, tak mi bylo jasný, že běžim dál a dokonce sem začal bejt optimista. Možná bych to pod ty dvě hoďky mohl zvládnout! Bylo to fakt o možná, ale vypadalo to nadějně. O tom, že to dokončim jsem neměl v tu chvíli absolutně pochyb.

Teď jsem ale každopádně vstupoval do trochu neznámých vod. Nad 10 km jsem toho v tréninku moc nenaběhal. Řádově se bavíme o jednotkách tréninkových dávek nad 10+ km a čekal jsem, jak se to projeví. Ale do 15. kilometru to bylo pořád “snadný”. Jasně, trochu mě boleli nohy, ale jinak nic, s čím bych si musel lámat hlavu. Bylo mi fajn.

Po cca 15 kilometrech jsem ale došlápl na pravou nohu a ozvalo se koleno. To koleno, se kterým jsem měl v tréninku problémy. A ozvalo se fakt dost nepříjemně. Pichlavá bolest, mžitky před očima, stabilita nulová a pár desítek metrů jsem si fakt myslel, že budu muset zastavit a dost možná skončit. Přišlo to totálně znenadání. Žádnej “špatnej” pohyb. Žádnej blbej došlap. Nic. Píchnutí, prudká bolest, mžitky a pocit totální nestability. V tu chvíli jsem si fakt myslel, že je po závodě.

Ale stejně rychle a nečekaně jako to přišlo, to zase odešlo. Do tý doby jsem o kolenu nevěděl a od tý doby taky ne (až po závodech to bylo docela utrpení při scházení schodů). Prostě to zmizelo, odešlo a cajk. Trvalo to celý možná pár desítek metrů a konec.

Na 16. kilometru jsem přítelkyni nahlásil, že jdu fakt bojovat o 2 hodiny a že to dám.

A od tý doby co jsem ji nechal za zády a poslal jí do cíle, jsem se začal vydatně trápit. Posledních 5 kilometrů bylo za trest. Tam se v plný nahotě ukázalo, že tenhle úsek jsem v životě neběžel. Bolest nohou, v bedrech a kolem sebe už taky vidíte jenom otrávený ksichty. Navíc člověk běžel po Hradecký ulici a tam prostě není téměř nikdo. Jenom slunce, beton a ticho. Tam to začalo bejt fakt krutý. Navíc do cíle zbejvaly nějaký 2 kilometry, ta ulice až k Třídě míru je dlouhá a nějak během toho nemáte pocit, že se to krátí. Od 20. kilometru mi navíc bylo dost jasný, že musim zrychlit, pokud to má bejt pod ty dvě hodiny. Takže jsem natáhl krok a modlil se, že to dám.

A dal jsem to! Teda tak napůl. 🙂

Když sem přiběhl na Pernštýňák, na časomíře bylo 2:00:28. Stihl jsem při závěrečným “finiši” rozdat pár “fakáčů” svejm třem fanouškům a hodinky si při cíli stopnul na 1:59:57. A teď byla otázka, jestli mi tenhle čas naměřil taky čip. Protože jak jsem zmínil na začátku, při startu (výstřelu) jste prostě v řadě a než se dostanete k ofiko startu, tak to chvíli trvá. V mým případě cca 30 vteřin. Časomíru to ale samozřejmě nezajímá. Leč mě to docela interesovalo, takže jsem si stopky zapnul přesně při startu a vypnul při proběhnutí cílem. Čip by měl udělat to samý, takže jsem byl zvědavej na výsledky.

A vuala, nakonec to vyšlo aspoň na čipu – 1:59:56.

Takže jak říkám, tak napůl. 🙂

Po doběhnutí jsem měl pár dlouhých minut, kdy jsem si fakt trochu myslel, že umírám. Člověk totálně netuší, co se sebou má dělat. Chodit nejde, lehnout si jsem nepovažoval za dobrej nápad a jediná přijatelná pozice byl dřep. Tak sem v něm strávil nejednu plodnou chvilku a pak jsem se pokoušel chodit. Na nic jinýho nebyla nálada. Těch posledních 5 km mě, bez vytáček, rozebralo.

30710541_10211971212052626_8490494261884394753_n.jpg
Celkovej dojem byl ale skvělej. Už plánuju, kam se vrtnu příště. Teď budu chvíli objíždět půlmaratony a až mě přestanou bavit, zkusim maraton. Je mi úplně fík, že ze mě nebude nějaká běžecká superstar. O to nejde. Tohle byla prostě zábava!

Příprava
Pokud to ještě chcete chvíli číst, vrátim se jen v krátkosti k přípravě. Podle mýho názoru to byla dost tragédie. Já jsem toho v součtu naběhal fakt málo. Lehce pod 300 kilometrů za 106 dní. Takže to dává hrubým odhadem pod 3 km průměr na den. Bylo to z mnoha rozličných důvodů. Jednak jsem měl dost naivních představ a za druhý mi do toho neočekávaně vlítli nějaký nemoci. Celý jsem to docela dost špatně rozvrhnul, pak to musel několikrát předělávat a v podstatě jsem se v tom skoro 3 měsíce hledal.
Na druhou stranu je to neocenitelná zkušenost, protože mě to dovedlo k tomu plánovat věci, který jsem vlastně vůbec plánovat nechtěl a který jsem neřešil. Objevil jsem díky tomu spoustu zajímavých věcí, který určitě dál využiju. Navíc jsem nakonec našel skvělej způsob, jak běhání do programu zařadit, jak se tim nevyřídit a užít si to. Takže i přesto, že jsem udělal fakt kopu úplně katastrofálních omylů je skvělý, že jsem se do toho dal. Bez nich bych to neobjevil.

No a to je v kostce asi všechno. Nakonec jsem vlastně i s nemocí dokázal alespoň z poloviny splnit cíl půlmaratonu. I přesto, že jsem toho moc nenaběhal (zdaleka ne tolik, kolik jsem chtěl), jsem sám sobě dokázal, že to jde a není to totálně nesplnitelnej cíl.

Díky všem za podporu!

Článek byl původně publikován na: https://peakd.com/cesky/@bodie7/muj-prvni-pulmaraton

Chceš se s námi podělit o svou myšlenku? Máš dotaz, nebo připomínku?

Neváhej napsat komentář!

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments