Nikdy neopouštěj hřiště!

autor: | 12 Kvě 20

To není jen tak ledajaká hláška, kterou používáme, ale dokonce celej koncept, kterej vymyslel pán jménem Stephen Jepson. A ačkoliv jeho youtube profil nebyl dlouho aktualizovanej, můžeme říct, že i po sedmdesátce prováděl (a možná dodnes provádí) na svůj věk úctyhodný kousky.

No a my to zmiňujeme proto, protože je nám to nesmírně sympatický a blízký. I proto máme tenhle citát na tričkách a můžete ho vidět i na našich stránkách (vlastně je to takovej tribute). Připomíná nám mimo jiný i to, že pohyb pro nás není jen práce, drily a tréninky, ale hlavně nekonečná zábava, objevování a učení.

No schválně, kdy jste naposledy dělali něco spontánního? Jen tak? Šli si zaházet frisbíčkem do parku, někde se za něco vyvěsili, prošli se po obrubáku, posadili se do dřepu a něco napsali klackem do hlíny? Šli si k vodě hodit pár žabek, nebo si kopli do míče? Protože tohle všechno pro nás bylo v jistým věku vcelku normální. A pak se něco stalo a z nás se stala parta upocených, seriózních a vystrašených třicátníků bez špetky života…A to něco, co se vytratilo, je hra. Přestali jsme si hrát a začali tenhle cirkus a sami sebe brát moc vážně. A teď nevíme, jak z toho ven.

Schválně si zkuste dát každej tejden, měsíc (rok) do života jeden úkol – naučit se něco novýho.

A nemusí se nutně jednat o pohybovej úkol. V jistým smyslu slova totiž můžeme říct, že pohyb je život, neb naše srdce tepe, mozek neustále přijímá podněty zvenčí i zevnitř a celý to nějak organizuje, trávení se děje, takže svým způsobem se hýbeme pořád…Zkrátka se něco naučte. Novou dovednost. Začněte třeba cizím jazykem, hrát na hudební nástroj, naučit se hrát šachy, nebo žonglovat. Zkrátka cokoliv, co jste vždycky chtěli umět. Nic velkýho. Ani nemusíte ohromit vyprodaný sály. Jen začít a setrvat.

A možná si chvilku budete připadat jako největší pitomci pod sluncem, ale když vytrváte, začnete mít pocit, že fakt jako žijete. Možná budete mít dny, kdy se na to budete chtít vykašlat, kdy to nepůjde, ale to k tomu patří. Je to zcela normální. I to je totiž život. Nemusí to bejt nutně sluníčkový. Tu šťávu tomu dodává právě ta pestrost.

A po čase (když vydržíte) se začnete těšit na nový úkoly a nový výzvy. Stane se to Vaší součástí. A pak možná díky tomu ani nebudete muset prožít stáří schoulený v křesle prázdnýho bytu, nasraný na všechno a všechny (teda ne že by na tom bylo něco špatnýho, pokud si to přejete).

Takže zkuste (třeba i společně s náma) trochu pootočit ten mindset, to nastavení a trochu si rozšířit hranice a obzory. Vrátit se tak trochu do dětskejch let a zkusit místo lavičky k sezení, vidět lavičku plnou možností, po který se dá balancovat, která se dá přelejzat, nebo se o ní dá celkem pěkně zacvičit.

Chceš se s námi podělit o svou myšlenku? Máš dotaz, nebo připomínku?

Neváhej napsat komentář!

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments